Máme se bát výstavby v Podolí?
Přečtěte si názor Tomáše Hrdinky, který vyšel o prázdninách v časopise Tučňák k zamýšlené výstavbě Podolské zátoce
Středozemí v Podolí
V čase psaní toho příspěvku v Praze zrovna panovaly holomrazy, možná že si ještě na ty poslední únorové dny, vážení čtenáři, vzpomínáte a alespoň se tou vzpomínkou trochu ochladíte. Právě v tamních ledových dnech jsem byl na rodinné procházce z Braníka na Výtoň, však tu cestu určitě sami znáte. To by nebylo nic zvláštního, nicméně nemohu se nepodělit o zážitek, který mě vždycky a zvláště za slunečného počasí na cestě zpátky uhrane. Začíná to hned za Vyšehradským tunelem, mimochodem jedním z mála pražských tunelů, který se nepřizpůsobil rostoucí pražské dopravě, ale ta se naopak přizpůsobila jemu a jeho historické klenbě. Jakmile projdete oním tunelem, míjíte po pravé straně "okna do Vltavy", jak já jim familiérně říkám, která lákají k nahlédnutí; ti odvážnější z Vás se možná do nich i postaví, i když to může být poněkud riskantní (pšššt). A pak už to přijde, jakmile se objeví zátoka podolského přístaviště s pohupujícími se barevnými loďkami kolem úzkých betonových mol, připadám si jako ve Středomoří, třeba takové městečko Cassis na Azurovém pobřeží mě zrovna napadá. Jen místo vonících pinií a cedrů nás na ostrohu vítají vzrostlé topoly, olše a smuteční vrby. Ta jejich vůně mi tady chybí, ale poletující a chechtající se racci jsou poměrně autentičtí, i když asi ne tak hlasití, jako jejich mořští kolegové.
To hlavní, co dodává tomuto místu punc středomořského genia loci však přijde ještě o pár kroků později a není náhodou, že přesně na hranici naší městské části, mezi levou a pravou zatáčkou kamenné nábřežní zdi. Objeví se silueta monumentální Podolské vodárny, vrcholného díla pražského neoklasicismu, která mi zdálky připomíná antický chrám na pobřeží Egejského moře. Zvláště za slunečných dní se vodárna doslova koupe ve slunečních paprscích a svou bělostí po nedávné revitalizaci září do daleka. Málokdo z nás si uvědomuje, jak moc může být tahle stavba prospěšná, pokud vypadne zásobování Prahy vodou z Želivky, a že pak i voda z Vltavy může být vlastně velmi pitná. Podívám-li se vlevo, cihlově červené taškové střechy Podolské porodnice mě sice vrátí zpátky do pražské reality, nicméně stejně se ten obtížně popsatelný pocit středomořské atmosféry při opuštění Vyšehradského tunelu vždycky dostaví. A jak je to u Vás? Třeba nejsem sám.
Máme se bát budoucnosti?
Ačkoliv duší Braničák, pro Podolí mám jistou slabost nejen proto, že jsem se tady narodil, ale i z důvodu, že zde doposud máme stařičkou universitní loděnici a několik semestrů jsem zde v rámci tělovýchovy na vodě v kanoi také strávil. I proto jsem jako zastupitel ostražitý k informacím, že by na samém konci podolského přístaviště mohl investor v budoucnu postavit luxusní marínu na úkor původních dřevěných staveb. Jako milovník Prahy obecně nemám nic proti revitalizaci území a celkem vkusně navrženému projektu, ale je třeba, aby se všichni partneři na jeho podobě domluvili, jako je tomu například v případě revitalizace odstavného Smíchovského nádraží. Z informací, které mám, vyplývá, že se s naší loděnicí byť třeba ve změněné podobě vůbec nepočítá a podle návrhů to i vypadá, že by plánovaná stavba omezila mnou tolik vzývaný výhled na Podolskou vodárnu. Jen doufám, že zastupitelé v tomto nebo příštím volebním období udělají všechno proto, aby se zmíněný středomořský duch z této lokality jednou nevytratil. Byla by to obrovská škoda.
Více názorů Tomáš Hrdinka na různá témata si můžete přečíst na webu www.tomashrdinka.cz.
Více informací o projektu v Podolí na http://justdesign.cz/project/marina-podoli-2/.